Čím více se setkávám a komunikuji s fotografy, tím více jsem někdy
překvapen, co za bludy se mezi krajinářskou fotografickou komunitou šíří.
Také někteří účastníci našich krajinářských workshopů přicházejí
vyzbrojeni opravdu „zajímavými“ názory a je potřeba jim je
ověřitelnými argumenty vyvrátit a uvést je zpět na správnou
krajinářskou cestu. Proto jsem se rozhodl, že sepíšu a upozorním na
některé z fatálních prohřešků, kterých se může fotograf krajinář
dopustit.
Jinak bych rád podotkl, že jsem ani nesnědl Šalamounovo lejno, jak se
hezky lidově říká, ani nejsem děd vševěd, ani nevymýšlím nic nového a
převratného. Drtivá většina následujícího textu vychází
z letitých zkušeností proslulých krajinářů, kteří
podobné postupy používali již před desítkami a desítkami let. My bychom
na ně měli pouze navázat v modernější formě. Pojďme si nyní formou
citací a reakcí na ně zmapovat několik avizovaných omylů.
„Já svoje fotografie krajin neupravuji, neskládám fotky z různých
expozic, nelíbí se mi umělé fotografie. Chci zachytit scénu tak, jak jsem
ji viděl a fotit tak, jak fotili staří krajináři.“
Takovéto omyly registruji zejména na fotografických serverech poměrně
často. Jedná se ale o zásadní neznalost. Proč? Protože
nejlepší dnešní zrcadlovky mají v laboratorních podmínkách dynamický
rozsah cca 14,5 EV. Lidský zrak ovšem dokáže zvládnout až 30 EV! Čili
pokud fotíme dynamicky náročnou scénu – např. do protisvětla se sluncem
v záběru – nedokáže ji fotoaparát díky technickým omezením dokonale
zachytit. Slunce bývá přepálené a spodní partie jsou černé bez kresby.
Proto nám nezbývá nic jiného, než technická omezení obejít.
Za použití přechodových filtrů (kterým se já osobně vyhýbám) či
ideálně za použití expozičního bracketingu doháníme to,
co fotoaparát nezvládl, ale my jsme na daném místě a v daný okamžik jako
fotografové viděli! Tedy pomocí expozičního bracketingu navyšujeme
dynamický rozsah fotoaparátu a přibližujeme ho dynamickému rozsahu
lidského zraku. Resp. nenavyšujeme dynamický rozsah čipu jako takového,
samozřejmě, pouze obcházíme jeho technické nedokonalosti.
Co se týká krajinářských es a jejich způsobu práce, potom bych
doporučil například Ansela Adamse. Americká krajinářská legenda
(1902 – 1984). Stačí si přečíst o jeho fotografiích a jejich
úpravách a budeme možná překvapeni tím, že se také jako my musel
vyrovnávat s přílišným dynamickým rozsahem scény. Obdobné úkony, jaké
my dnes děláme v rámci postprocesu v digitální formě, on dělal ručně
v temné komoře.
„Trošku si to přicloním na f16, f22 nebo i víc, abych měl scénu
krásně ostrou od začátku do konce.“
Tohle je velmi rozšířený a naprosto fatální omyl.
Někdy mi přijde, že se jedná o určitý druh krajinářské epidemie :) Ale
je zřejmé, kde se vzala. Mnozí „erudovaní“ autoři začali psát knihy a
vydávat články, ve kterých radí začínajícím fotografům a řeknou jim,
že pokud chtějí mít fotografii pěkně ostrou, tak musí pořádně
přiclonit. Ovšem už jim neřeknou, kde má to „pořádné“ přiclonění
limity a co je to difrakce.
V první řadě je potřeba znát objektivy, kterými fotíme. Každé sklo
má totiž svůj tzv. sweet spot. Jedná se o clonu (u zoomů
i o ohnisko), při které má daný objektiv nejlepší kresbu. Pro začátek
je dobré se podívat na servery, které se testováním objektivů zabývají
na profesionální úrovni. Např. www.dxomark.com. Tam zjistíme, že f16, f22
či dokonce i vyšší clona, pokud ji objektiv umožňuje, jsou již daleko za
hranicí optimální kresby. Naopak že při takto vysokých clonových
číslech dochází k výraznému zhoršování kresby a projevuje se jev
zvaný difrakce. Není potřeba znát definici, jen bychom
měli vědět, že se jedná o fyzikální jev ohybu světla na hranách. Pokud
je clona otevřená, potom světla, které projde neohnuto středem clony, je
dostatek, aby nebyl vliv difrakce vidět. Když ale zacloníme, typicky tak
kolem clony 16 a více, difrakce se nám projeví. Neboli má příliš malý
otvor v objektivu za následek, že je snímek celkově neostrý. Nejvíce se
pokles ostrosti projeví ve středu fotografie. Z toho vyplývá, že se
difrakce jakožto fyzikální jev projevuje u všech
objektivů. Nicméně profesionální objektivy budou mít díky
vnitřní konstrukci projev difrakce při vyšších clonách méně patrný
než je tomu u levných setových objektivů. Je dobré zmínit, že navzdory
testům v laboratorních podmínkách se každý daný objektiv, tedy každý
kus od téže značky chová jinak. Proto je více než vhodné si udělat
vlastní testy našich objektivů, abychom pak nebyli zbytečně zklamáni, že
jsme přišli o dobrou fotografii jen proto, že jsme nevěděli, na kolik
máme clonit.
Navíc zvyšování clony nad určitou mez nám z hlediska
proostření scény nic pozitivního nepřinese! Běžně nám
postačí clonit na f8 či f11. Rozdíl v proostření mezi
f11 a f22 je naprosto zanedbatelný. Ano, lehce se přiostří kraje obrazu,
avšak místo, na které je ostřeno, se výrazně rozostří! To platí nejen
pro fotografii vnímanou jako plochu od středu do stran, ale zejména
pro hloubku ostrosti (DoF)! Proto bychom se měli opravdu za
každou cenu vyvarovat zvyšování clonových čísel, neboť to může mít
opravdu zásadní dopad na kvalitu fotografie. Nevěříte? Stačí, když si
vyfotíte nějakou scénu na f8 a f22, uděláte 100% výřezy středu
fotografie a okrajů a budete rázem sami přesvědčeni.
Dnes jsou v zásadě 3 důvody, proč fotografové neúměrně zvyšují
clony – 1) neznalost, 2) prodloužení času, 3) vytvoření atraktivních
paprsků na zdrojích světla. Neznalost jsem se snažil napravit na
předchozích řádcích. Co se týká prodloužení času, je lépe použít
kvalitní ND filtr, který nám čas prodlouží, namísto nesmyslně vysokého
clonění. A vytvoření hezkých paprsků na zdrojích světla lze vyřešit
tak, že si naexponujeme fotografii nejprve s běžnou clonou odpovídající
scéně (tedy řekněme někde mezi f8 – f11) a následně nafotíme
fotografii ještě jednou s maximální clonou. Obě fotografie překryjeme,
přičemž z té více přicloněné použijeme jen tu malou část na zdroj
světla. Ovšem už clonění na f11 vymodeluje paprsky světelných zdrojů
velmi hezky.
„Mám rád tmavší fotografie, proto si scénu pěkně podexponuji, abych
tam neměl přepaly a kresbu ze stínů event. vytáhnu tak, že část fotky
zesvětlím.“
Tak z téhle pohádky na dobrou noc mívám akorát zlé sny a noční
pomočování :) Toto je zásadní exponometrický lapsus, který povede naše
fotografické snažení do záhuby. Je třeba mít na paměti, že vytahování
kresby ze stínů, tedy zesvětlování podexponované fotografie,
výrazně degraduje technickou kvalitu fotografie. Vede ke
vzniku šumu, může docházet k rozpadu kresby či vniku
posterizace! Naopak exponometricky správný postup je takový, že scénu lehce
přeexponujeme a postupným ztmavováním můžeme dosáhnout stejně tmavé a
syté fotografie, jakou jsme zamýšleli, ale s kvalitní kresbou bez šumu a
posterizace. Pokud používáme expoziční bracketing, potom právě
přeexponovanou fotografii použijeme na spodní tmavé partie fotky. A sice
tak, že přesvětlenou fotografii ztmavujeme, až bude odpovídat realitě
v daném místě a času. Střední a podexponovanou bracketingovou fotografii
použijeme na zbylé části snímku, zejména pak oblohu.
Velmi výrazně se negativní dopady podexponování fotografie projevují na
snímcích bez jasných kontur, tedy např. na fotografiích zamlžených.
Ještě více se negativní jevy projeví, pokud je fotografie focena před
východem slunce na delší časy. Chceme-li při těchto scenériích
dosáhnout opravdu kvalitní kresby, máme jedinou možnost – výrazně
fotografii přeexponovat. A opravdu velmi přeexponovaný snímek postupně
ztmavujeme a zjišťujeme, že nám krásně vystoupí kresba a kontrast.
V případě opačného postupu by nám krásně vystoupil pouze šum :)
Viz příklad: nejprve si ukažme přeexponovanou fotografii, která byla
použita jako jedna ze zdrojových fotografií pro výsledné panorama.
Podotýkám, že celé panorama vzniklo bez expozičních vrstev, pouze
z jedné série takto přeexponovaných fotografií.
A z takto exponovaných zdrojových snímků byla nakonec poskládána
následující fotografie (panorama složené z 9 fotografií; 9 plošně ve
2 řadách)
Tyto tři výše popsané prohřešky dokáží způsobit, že naše
výsledné fotografie budou divácky zcela neatraktivní. Naše ranní
vstávání a výstupy na vrcholy hor s těžkou fototechnikou se tak
z radosti nad pořízenými fotografiemi obrátí ve zklamání.
Rád bych se zmínil ještě o dvou omylech, které někdy provází
velkoformátovou panoramatickou fotografii.
„Velkoformátové panoramatické fotografie budu dělat, až budu chtít
svými fotkami polepovat nádraží.“
V tomto případě se jedná o naprosté nepochopení, proč pořizovat
velkoformátové panoramatické fotografie. Jako jeden z argumentů odpůrců
velkoformátů se stále častěji objevuje, že přece stačí koupit Nikon
D800 s 36Mpx rozlišením, fotit oneshoty a není třeba nic skládat, protože
díky rozlišení už vlastně velkoformát máme. Je ale třeba si uvědomit,
že dostatek dat na kvalitní velkoformátové tisky je spíše sekundárním
důvodem, proč dělat velkoformátové panoramatické fotografie. Já už jsem
to detailněji popsal v tomto svém článku.
Proto jen stručně. Hlavním důvodem, proč fotit panoramata a skládat je,
je ten, že díky použití jiných ohnisek dokáže fotograf nabídnout
divákovi odlišný pohled na scénu, byť by byla již tisíckrát
„ofocená“. Tradičně se to uplatňuje zejména u kompozic, kde
je při oneshotu nutné použít širokoúhlý objektiv. Pokud např. místo
toho sáhnu po středním objektivu a nasnímám panorama ve dvou řadách,
získá divák díky použití netradičního ohniska zcela odlišný pohled na
celou scénu. Víceřadá panoramata jsou tak novým kreativním nástrojem,
pomocí něhož se může fotograf odlišit od ostatních krajinářů.
Jako názorný příklad lze použít následující fotografii malého
adršpašského vodopádu. Toto místo fotily tisíce a tisíce fotografů,
drtivá většina z nich však použila širokoúhlý objektiv a „oneshot“
(tedy jednoexpoziční snímek). Ovšem díky použití delšího ohniska a
díky víceřadému velkoformátovému panoramatu může divák získat
netradiční možnost pohledu na toto notoricky známé místo (panorama
složené z 27 fotografií; 9 plošně ve 2 řadách + 3 expoziční
bracketing).*
„Velkoformátové panoramatické fotografie nedělám, protože nelze
složit například fotku s tekoucí vodou, aby to nebylo vidět.“
Tento argument je zcela lichý. Na svých webových stránkách jsem myslím
prezentoval dostatečné množství velkoformátových panoramatických, jedno-
i víceřadých, fotografií s dynamikou ve scéně (tekoucí voda, letící
mraky), kde došlo k bezproblémovému napojení dynamických struktur. Jak už
jsem opět v některých svých článcích zmiňoval, tak chyby v napojení
neklonujeme, většinou to totiž ani není možné. Čili žádná věda :) Pro
příklad uvádím následující fotografii.
Jedná se o panorama složené z 15 fotografií ve 3 řadách (bez
expozičního bracketingu, nebyl zde potřeba). Jak lze vidět, na fotografii je
opravdu enormní množství jemných dynamických struktur ve více řadách.
A přesto bylo možné fotografii složit.
Existuje i další množství fotografických prohřešků, pověr a fám,
já jsem se tímto článkem snažil poukázat na některé z těch, které se
v současné krajinářské fotografické komunitě objevují nejčastěji.
Podrobněji se dalším omylům v krajinářské fotografii a jejich řešení
názorně věnujeme v rámci našich workshopů, kde je pro to
větší prostor (včetně možnosti praktických ukázek), než jaký nabízí
článek na internetu.